KDYŽ ODCHÁZEJÍ TI, CO BY ZASLOUŽILI ŽÍT

Procházely jsme se po Andělu, s tou slečnou v modrých šatech, Probíhala v tu chvíli mezi námi první slova, slova, která nás měla seznámit, sblížit a slova, jenž byly důkazem budoucí důvěry. V danou chvíli jsem ještě netušila, jaká je, jedno jsem ale věděla stoprocentně, byla silná, silnější než já. "Kdybych já přišla o taťku, nejspíš bych se zhroutila, obdivuji tě, že jsi se s tím dokázala vyrovnat", řekla jsem jí a za dva týdny mě potkalo to samé.

V životě existuje jen jedna jistota, na kterou se můžeme spolehnout, a to je fakt, že jednoho dne všichni odejdeme. Je vcelku zajímavé, že většina lidí jistoty v životě vyhledává. Vyhledává jistoty finanční, jistoty vztahové, vyhledává jistoty přátelské. Téhle jistotě "smrti" se však přirozeně vyhýbáme. Zatímco narození dítěte je opěvováno a oslavováno, při smrti někoho blízkého pláčeme. V životě jsme si už odpradávna určili my sami, že narození je šťastná událost a smrt nešťastná. A z toho důvodu, je pro lidi těžké se smířit s tím, když jim ze životě odejde člověk, kterého milovali.

"Ještě nebyl jeho čas, měl tu pro mě být, měl mě toho ještě hodně naučit."

V životě se vám několikrát stane, že lidé z vašeho života budou odcházet a přicházet, většinou je to tou cestou, kterou známe a která nám je nejbližší - náhodně a účelně. Zamilujete se, získáte nového kamaráda, rozejdete se nebo se odstěhujete a utnete kontakt s lidmi z předchozího města. Na tyhle způsoby jsou lidé v životě zvyklí, protože se jim dějí prakticky denně. Kolikrát v životě dostanete první auto, potkáte první lásku a kolikrát v životě oslavíte bakaláře? Jsou to události, které se vám stanou jen jednou za život, jsou to události, na které nikdy nezapomenete. Není nutné podotýkat, že člověk nezapomíná i události, které mu do života přinesly spoustu zármutku, a jednou z nich je odchod někoho blízkého.

Podívala jsem se na Google, abych zjistila, s čím mají lidé tendence se nejčastěji vyrovnávat - hned na druhé pozici po rozchodu bývá smrt. Předeslala jsem, že smrti se lidi vyhýbají, nemluví o ni, nepřemýšlí o ni, protože to v nich přirozeně vyvolává negativní pocity. Pamatujete si, co jste se jako děti učili jezdit na kole a váš první pád jste dost možná obrečeli? Je to tak, je to přece přirozené, měli jste jet na kole a spadli jste, přišlo to nečekaně, znenadání, kolo vás mělo vést a ne srazit na zem. I ztráta blízkého člověka sráží lidi na zem, některé dokonce na samé dno. Když jste ale na samém dně, myslete na to, že už je jen cesta nahoru.. Už pár lidí se mě zeptalo, jak se vlastně má člověk vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, jak se s tím má smířit a jak má vlastně žít dál.

Pokud jsem se něco naučila, bylo to to, že některé životní situace si nežádají to, že se s tím máte smířit, s takovou věcí se nelze smířit, v takovém případě je důležité se s tím naučit žít. Jestli mi někdy něco pomohlo, byla to myšlenka na to, že blízký člověk, kterého jste ztratili, by ze všeho nejvíc nechtěl vidět to, jak pláčete. Jak se denodenně trápíte, že vám vlastně takový člověk "způsobil trápení". Většina lidí v životě, si totiž odchod ze světa nevybírá. Stejně jako vaše narození není vaše volba, ani smrt nebývá volbou, většinou.

Zároveň je důležité si uvědomit, a to mluvím především k těm, kteří ztratili rodiče, že to není úplně tak, že by odešel a nic po něm nezůstalo. Jste-li dítětem člověka, kterého jste nadevše milovali, jedno po něm rozhodně zůstalo, něco, co bylo té osobě nejcennější - vy. Vy střežíte a chráníte pamatku člověka, kterého budete navždy milovat a budete jeho odkazem a jeho další budoucností. A buďte si jistí, že osoba vám blízká, kterou jste ztratili, by se si ze všeho nejméně přála, vás vidět nešťastné. Pokud pro člověka, který třeba už není na tomto světe, můžete něco udělat, je žít život tak, jak by ho žil on - naplno. 

Protože kdo žije v srdci, jako by nikdy nezemřel.

"Proč se to muselo stát zrovna mě?"

Život se prostě někdy neptá, neptá se vás, zda si přejete poznat první lásku a prostě ji poznáte, neptá se vás, zda si přejete vyrůst, prostě vyrostete a neptá se vás, zda si přejete, aby někdo blízký odešel. Stejně jako vám nedá návod, jak se s takovou životní situací vyrovnat, každý člověk je dílem individuálním, což nás ve finále činí jedinečné. Lidé mají často tendence si vyčítat, mají tendence si pokládat stovky otázek - proč, co by kdyby, možná jsem měl/a, možná jsem neměl/a nebo proč se to muselo přihodit zrovna mě, zrovna nám. Naučila jsem se, a snad každý by měl, že v životě vás potká celá řada událostí, ale nejen vás, i vaše sousedy, vaše kamarády, vaše známé, neznámé, potká všechny. Všichni se v životě potkáváme s negativními událostmi, neštěstí v jedné rodině neznamená, že v druhé žádné není. Pokud mohu něco s jistotou říci, tak je to fakt, že každému se děje nějaké "neštěstí". Vy prožijete smrt blízkého, jiní prožijí rozchod rodičů, jiní prožijí těžkou nemoc a jiní jsou třeba obětmi násilí. V každé, opravdu v každé rodině je něco. 

Vždyť víte, jak krásný hnací motor je láska, jak jednáte a chováte se, když jste šťastní a zamilovaní, nepohání vás však jen vnitřní pocity spokojenosti, pohání vás myšlenky na člověka, kterého milujete, pohání vás to, co jste společně stvořili. I když zrovna nejste se svou přítelkyní nebo přítelem, jste schopni vytvořit neskutečnou energii, která nepochybně ovlivňuje vaše okolí, protože do života zákonitě přitáhnete stejnou skupinu lidí. Budete-li pozitivní, šťastní, spokojení a rozdávat radost, vrátí se vám to - a není nádherné jak něco takového dokážete tvořit, aniž byste byli třeba v jedné místnosti s člověkem, který tyto pocity ve vás vyvolává?

I stejné pocity ve vás může vyvolat člověk, který už není na tomto světě, stejně tak můžete tvořit energii a něco úžasného, protože víte, že tyto pocity a budoucí činy vycházejí z něčeho, co vás spojuje a co máte společného. Jestli je něco mnohem silnějšího, než všechny zákony, je to energie, lidská energie, tělo je jenom schránka. 

"Už se nikdy nerozloučím a neřeknu, jako moc jsem ho měla ráda."

Ať už ze života odejde, byť nedobrovolně někdo z rodičů, odejdou prarodiče nebo třeba vaši přátelé, lidé myslí na to, že neměli šanci se rozloučit. Vážne se ale s lidmi, které jste z celého srdce milovali, chcete loučit? Ano, možná jste nedostali nebo nedostanete možnost někoho chytit naposled za ruku, možná nedostanete možnost říct poslední "mám tě ráda", pokud to tak ale skutečně bylo, věřte, že takový člověk to jistojistě věděl. A možná jste neřekli ta poslední slova, po čase stejně zjistíte, že si i člověka, který třeba na tomto světe už není, chcete v životě uchovat, a to ve formě energie, kterou budete myšlenkami na něj vytvářet. 

V životě nás učí, že pohřeb je rozloučení, poslední sbohem. Moc dobře víte, že lidi, které milujete, těm sbohem stejně nikdy nedáte, budou tu pořád s vámi, budete jejich součástí a budete společně dál tvořit krásné věci, třeba jen tím, že se při myšlence na toho člověka usmějete a usměje se někdo další.

A na co nezapomínejte - ti, co tu už nejsou s námi, jsou na mnohem lepším místě než my.

-A.