KDYŽ UPŘÍMNOST A KOMUNIKACE JE JEHLOU V KUPCE SENA

Když se někoho zeptáte, kolik měl za svůj život vztahů, pravděpodobně se dočkáte číslovky, která nebývá příliš vysoká. Jedno si ale lidé neuvědomují, vztahy tvoříme denně, jen pro nás třeba nejsou tak silné a nepovažujeme je za příliš důležité. Naučila jsem se však, že každý člověk ve vašem životě má jistý význam. Někdo říká, že každá osoba ve vašem životě je buď trestem nebo odměnou. Já tomu ale úplně nevěřím, ztotožňuji se totiž s tím, že každý člověk v našem životě nás má něco naučit, má svůj význam a to takový, jaký mu přiložíme. Je na každém z nás, jak bude někdo další naším životem postupovat a ovládat jej. Může ho zpříjemnit a může jej zkomplikovat.

Ve většině případů se samozřejmě lidé zaobírají otázkou komplikace. Každodenně se totiž setkáváme s tím, že někdo náš život komplikuje, ať už záměrně, nebo nezáměrně. Například můžete jít nakupovat a prodavačka u kasy je natolik nepříjemná, že znepříjemní den i vám. V takovém případě si říkám, že to, že sedí za kasou, byla její volba, každý si volíme jaký život budeme žít a je nesmysl tuto nespokojenost přenášet na druhé. Důvod, proč to však píšu, je ten, že fakt, že se každý den setkáváme s lidmi, kteří náš život komplikují nebo jej nějakým způsobem znepříjemňují, pochází vždycky z jednoho a toho samého: nedostatek upřímnosti, komunikace a nespokojenost se sebou samým.

Jak už jsem v jednom z předešlých článků psala, lidé se rodí s láskou k sobě samým, rodí se s tzv. „čistým štítem“. Jednoho dne ale prostě v životě nastane zlom, kdy lidé do svého života přivádí negativitu, ať už vlastní či cizí vinou. Pamatujete si, když jste byly děti a prakticky všechno jste hned „vykecaly“? Ano, to je na dětech krásné, jsou upřímné, neberou si servítky a řeknou to tak, jak to cítí. A to je věc, která se lidech, jak stárnou, postupně vytrácí. Přitom upřímnost a schopnost komunikovat je klíč naprosto ke každému úspěchu, a to nejen úspěchu pracovnímu, ale i osobnímu.

Za poslední roky jsem se setkala až moc často s tím, že jsem byla v situaci, kdy jsem netušila, co si druhá strana myslí, přitom jsem si tak strašně přála vědět, jaká situace je a jak to daný člověk cítí. A i když jsem upřímnost vyžadovala, ve většině případů jsem se jí nedočkala. Nemluvě o tom, že upřímně sdělit své pocity a city je nadlidský výkon, postupem času se tato schopnost v lidech prostě ztrácí.
Pokud budete odběratel a od svého dodavatele si objednáte zboží s tím, že nespecifikujete své požadavky, pravděpodobně nebudete s produktem spokojeni – prostě jste neřekli, co skutečně požadujete. A tak to bývá i ve vztazích.

Pokud si dva lidé ve vztahu nerozumí, pravděpodobně to nebude tím, že by jeden z nich ztratil řeč, každé lidské nedorozumění pramení právě z nedostatku upřímnosti a komunikace. Aneb když neřeknete vaše pocity, nemůžete očekávat, že vás druhá strana pochopí a nastane nějaká změna. Nikdy jsem příliš nepochopila proč mají lidé tendence vztahy, ať už partnerské nebo přátelské, komplikovat tím, že k sobě nejsou upřímní a raději jsou ticho a vytvářejí nepříjemné prostředí sobě navzájem. Celkem často se setkávám s tím, že lidé s upřímností šetří z toho důvodu, aby druhému „neublížili“. Tahle rovnice mi však nějak nesedí neupřímnost = lidské štěstí? Rozhodně ne! Ještě jsem se nesetkala s tím, že bych byla někdy ráda za to, že ke mně člověk není upřímný. Skutečnost se pak stejně dozvíte, jen z jiné strany. Lidé jsou totiž rádi "upřímní", ale ne k lidem ke kterým by měli být.

Neupřímné jednání bych přirovnala ke lži, má krátké nohy. Snad každý z vás se v životě setkal s člověkem, který se k vám choval pěkně, ale za zády jste se dozvěděli, že o vás mluví otřesně. V takovém případě si prostě říkám „proč“? Proč si lidé dobrovolně pouští do života lidi, se kterými nejsou spokojeni a přitom se tváří, že ano? Proč mají lidé tendence jednat za zády druhými jinak. Vztahy bývají mnohem krásnější a čistší tehdy, jsou-li k sobě lidé upřímní. Pamatujete si jak jste řekli své lásce poprvé, že ji milujete? Jaký to byl pocit? Krásný, že? To platí i v případech, kdy nemluvíte o zamilovanosti, platí to totiž v každém případě.

Jeden z nejčastějších případů, kdy se setkáte s neupřímností je ten, když máte o někoho zájem, nebo někdo o vás a vy se jednoduše bojíte člověka upřímně odmítnout, tak se tomu vyhnete svým vlastním způsobem. Nebyl by váš život však jednodušší, kdybyste danému člověku upřímně sdělili, že nemáte zájem? Pokud toho člověka příliš neznáte, ono není vaše povinnost mu vysvětlovat proč. Vzhledem k tomu, že se třeba skoro neznáte, nemusíte někomu popisovat své pocity – důvody, které se mnohdy těžko vysvětlují. Pro daného člověka je stejně klíčová informace, že nemáte zájem. Vždycky, ale opravdu vždycky to bude jen o tom, jak s daným člověkem jednáte a jakým způsobem s ním komunikujete. Pokud jste upřímní, slušní a jednáte s rozumem, nemůže to být opovrhováno, a pokud je, je to jen z toho důvodu, že lidé na upřímnost v dnešní době prostě už nejsou zvyklí, a to je škoda.

Kdybych se dostala do situace, že bych měla o někoho zájem s tím, že druhá strana ne, vždycky budu chtít slyšet pravdu. Ještě jsem totiž nezažila, že by mě lež nebo neupřímnost z druhé strany některak posunula a obohatila. Lidé si potom vytvářejí domněnky – proč, co kdybych, co když jsem…
Stejně tak, pokud máte v životě člověka, kterého máte rádi a nikdy jste mu to neřekli, nebo mu nikdy nesdělili své pocity, protože jsou třeba složité – které pocity nejsou složité? Vždycky to řekněte. Ano, většina lidských emocí a pocitů nejde vysvětlit dvěma slovy, pokud zrovna někomu nesdělujete, že ho milujete. Já se naučila, že není nic krásnějšího, než objevovat jedinečnost, složitost, řekněme a nevšednost lidského já.

Mám nejlepšího kamaráda, jehož osobnost je natolik bohatá a „složitá“, že se nikdy nedostanu do fáze, že mě jeho „já“ přestane překvapovat. Tím, že je každý člověk jedinečný, je prakticky nemožné říct, že vás někdo už nemůže překvapit – může, vždycky to pramení ale z toho, jakým způsobem s člověkem jednáte a jak jedná on s vámi. Naučíte-li se s lidmi komunikovat na bázi upřímnosti, ač se třeba neztotožníte se všemi jeho názory, zjistíte, že je to věc úžasná. Je to jako objevovat krásy „Wonderlandu“ – všichni vědí, co to je, ale málo-kdo ví, jaký je skutečně uvnitř.

Máte-li s nějakým člověkem ve vašem životě problém, něco vám provedl, nebo jste provedli vy něco jemu, váš problém se pravděpodobně nikdy nevyřeší – nevyřeší se tím, že se budete nenávidět a zbytečně do svého života přivádět negativitu. Pokud vás někdo štve, něčím vám ubližuje nebo cítíte, že byste se vy měli někomu upřímně vyjádřit, udělejte to. Lidé se obávají, že když budou upřímní, dočkají se hysterických scén, pláče, nepochopení. Stojím si za tím, že přesně to, co jsem vyjmenovala, nastává v případě, když je člověk neupřímný. Ano, upřímnost nebývá vždycky příjemná nebo nebývá taková, jakou ji očekáváme. Život ale prostě vždycky nehraje podle našich představ a našim úkolem je s tím něco dělat, nebo se takovým věcem přizpůsobit. Představme si situaci, že máte práci a váš šéf vám řekne, že je s vašim pracovním výkonem nespokojený – to se neposlouchá dobře, že? Není to ale mnohem lepší, než mít pocit, že děláte vše správně, když neděláte? Je přece dobře, že na vás někdo apeluje podat lepší výkon, že je k vám někdo upřímný, aniž by vás z hodiny na hodinu vyrazil. To, že je k vám někdo upřímný jednak znamená, že ve vás vidí jistý potenciál umět „něco změnit“, ať to něco je ve vás nebo nějaký váš výsledek .

Stojím si za tím, že 99 % lidských problémů, nedorozumění a špatných vztahů stojí na tom, že spolu dva lidé nedostatečně a neupřímně komunikují. Když někoho budu ze srdce nenávidět, je pro mě sice mnohem jednodušší živit nenávist, ale jelikož nevidím přínos si do života přivádět další negativitu, je mnohem lepší se s takovou věcí vypořádat – aneb lidé se nerodí s nenávistí, nenávisti se učíme. A s takovou se vypořádám jedině tehdy, když zjistím, proč vznikla a jednám upřímně, a to nejen k sobě, ale i k druhé osobě. Když pak zjistíte, jak krásně se dají věci vyřešit tím, že si s někým upřímně promluvíte, nepochopíte, proč jste to neudělali už dávno.

Na druhou stranu, to, že o upřímnost stojíte a snažíte se jednat tak, jak je správné, někdy se prostě upřímnosti a stejného jednání z druhé strany nedočkáte. Věřím, že lidé, kteří s vámi nejednají upřímně, tak ztrpčují život také sobě ( = většinou pro ně totiž představujete nějaký „problém“, který odmítají řešit). Ve většině případů ale nejste vy tím problémem, nýbrž lidé mají problém sami se sebou. A já věřím, že nazývám-li něco, nebo někoho problémem, je jen moje chyba, že jsem takovou situaci nevyřešila. Některé vaše neshody s člověkem totiž musíte vyřešit nejdříve v sobě, abyste je mohli řešit s druhými. A nejen neshody, jakékoliv jiné pocity. Pak třeba zjistíte, že to není tak, že druhého nenávidíte, ale ve skutečnosti bez něj třeba nemůžete být. Opět to je jen o tom, že je nutné, aby byly lidé upřímní, a vždycky musíte začít sami u sebe.  

Aby loď mohla svézt druhé, musí mít pevné základy.

-A.