-A.

Celý život se od nás žádá, že budeme jednat podle nějakého standardu - vyrostete, vystudujete školu, najdete si práci, životní lásku, máte spolu rodinu a potom zestárnete. Žijeme ve světě, kde odlišnost bývá opovrhována a nepřijímána. Říká se, že jednoho dne nás nahradí roboti a umělá inteligence, spousta lidí si však neuvědomuje, že my již žijeme ve světě robotů, mají dvě ruce, nohy a v těle jimi protéká krev. Lidé jsou roboti a podle toho se svými životem zacházejí a zacházejí tak se životy jiných. “Je to sobec, nechat tu šest dětí, manželku, všechny své přátelé a kapelu”.  Měsíc a půl zpátky mi napsala moje nejlepší kamarádka, že Chester Bennington spáchal sebevraždu. V mysli normálního a běžného člověka naskočí myšlenka: jak to mohl udělat, vždyť měl  všechno - slávu, bohatství, uznání, mohl si dovolit vše, co si běžný člověk dovolit nemůže. Opravdu je ale životní štěstí žít ve standardu? Proč očekáváme, že životním štěstím člověka jsou peníze, dobrá práce nebo...

Když se někoho zeptáte, kolik měl za svůj život vztahů, pravděpodobně se dočkáte číslovky, která nebývá příliš vysoká. Jedno si ale lidé neuvědomují, vztahy tvoříme denně, jen pro nás třeba nejsou tak silné a nepovažujeme je za příliš důležité. Naučila jsem se však, že každý člověk ve vašem životě má jistý význam. Někdo říká, že každá osoba ve vašem životě je buď trestem nebo odměnou. Já tomu ale úplně nevěřím, ztotožňuji se totiž s tím, že každý člověk v našem životě nás má něco naučit, má svůj význam a to takový, jaký mu přiložíme. Je na každém z nás, jak bude někdo další naším životem postupovat a ovládat jej. Může ho zpříjemnit a může jej zkomplikovat.

„Jakýkoliv kontakt s ním mě ničí, opět je něco špatně. Všechno je špatně. Nevím, co se stalo, ale zas je všechno tak, jak to být nemá. Člověk, pro kterého bych se rozdala, mě opět přivádí k myšlenkám, že nejsem dost dobrá, že za nic nestojím. Nutí mě si myslet, že pro něj nic neznamenám. Já bych tu pro něj ale byla pořád, jsem tu pro něj pořád. Udělala bych cokoliv, tak proč se mi to nevrací?“

Procházely jsme se po Andělu, s tou slečnou v modrých šatech, Probíhala v tu chvíli mezi námi první slova, slova, která nás měla seznámit, sblížit a slova, jenž byly důkazem budoucí důvěry. V danou chvíli jsem ještě netušila, jaká je, jedno jsem ale věděla stoprocentně, byla silná, silnější než já. "Kdybych já přišla o taťku, nejspíš bych se zhroutila, obdivuji tě, že jsi se s tím dokázala vyrovnat", řekla jsem jí a za dva týdny mě potkalo to samé.