NEMŮŽU (BEZ TEBE) ŽÍT aneb když nestíháme dýchat sami za sebe

„Jakýkoliv kontakt s ním mě ničí, opět je něco špatně. Všechno je špatně. Nevím, co se stalo, ale zas je všechno tak, jak to být nemá. Člověk, pro kterého bych se rozdala, mě opět přivádí k myšlenkám, že nejsem dost dobrá, že za nic nestojím. Nutí mě si myslet, že pro něj nic neznamenám. Já bych tu pro něj ale byla pořád, jsem tu pro něj pořád. Udělala bych cokoliv, tak proč se mi to nevrací?“

 V životě se setkáte s celou řadou lidí, budou to ti, se kterými se vidíte rádi, ti, které ze srdce milujete a pak ti, které třeba ve svém životě nechcete. Je to přirozené. Již v mnoha situacích jsem se setkala s tím, že člověk je pro druhého člověka schopen udělat cokoliv – kdykoliv potřebuje pomoct, jste ochotni za nim přijít, kdykoliv si potřebuje promluvit, můžete zavolat a kdykoliv se vám ozve, jste schopni zrušit všechny vaše plány a ve finále se stejně neuvidíte. Říká se, že protiklady se přitahují, a toto jsou ty protiklady, které toto pravidlo utvrzují.

Snad každý z vás se někdy setkal s tím, že jste kolem sebe měli člověka, ať už to byl kamarád, přítelkyně nebo někdo blízký, koho jste měli opravdu rádi a také jste věděli, že i daný člověk vás má někde uvnitř rád – problém byl však v tom, že to neuměl dát najevo. Pod slovíčkem neuměl si lze představit cokoliv – nechtěl, nemohl…, prostě nevěděl. I já jsem se v životě mnohdy setkala s lidmi, kteří pro mě byli opravdu důležití, byla jsem ochotna jim kdykoli zvednout telefon, odejít dřív z práce, abychom se viděli nebo jim pomoci, když to potřebovali. Problém byl však v tom, že i když jsem věděla, že opačná strana mě třeba byť také má ráda, nikdy by pro mě nebyla schopna a ochotna udělat to samé. Otázkou je, proč mají lidé tendenci se k lidem, kteří jsou pro ně schopni udělat všechno, chovají jako k „cizím známým“. Proč se prostě lidem neoplácení dobré skutky a vstřícné chování?

Jak to tak už bývá, mnohdy bez lidí, pro které bychom udělali všechno, nemůžeme žít. Z počátku se může zdát, že tito lidé neskutečně nabíjí náš život, ale opak je pravdou – vybíjejí ho. Představme si, že náš život je jako baterka, ta je určená k tomu, aby se používala (využívala, chcete-li). I pro nás je zcela přirozené naši „životní baterku“ vybíjet. Někdy to však neděláme tak úplně my sami, dělají to za nás druzí. A to je to, co je důležité si uvědomit. Tak by to být nemělo.
Říká se, že když ti ze života odejdou lidé, bez kterých třeba nemůžeš žít, začnou se dít zázraky. Pro normálního dnešního člověka je zázrakem i to, že je šťastný, a o tom se přesvědčuji denodenně, protože se čím dál tím více setkávám s lidmi, kteří v životě nejsou šťastní, postrádají jakýkoliv smysl života, postrádají směr, kterým se mají ubírat, postrádají sílu. Jednoduše nemají ten hnací motor, a pokud mohu i já něco skutečně potvrdit, je to to, že žít delší dobu nešťastný život, ať už je důvod jakýkoliv, je procházka peklem – ale jak se říká, pokud jím procházíte, je důležité se nezastavovat.

I já jsem měla celou řadu lidí v životě, bez kterých jsem si svůj život nedokázala představit. Byli pro mě důležití, důležitější než já sama. Jednoho dne ale přišel zlom, můj nejlepší kamarád odletěl pryč, a to i s člověkem, pro kterého bych dříve „krvácela“, škola mě nebavila a já zažívala období, které by se dalo s peklem srovnávat. Mnoho lidí, které jsem opravdu milovala, se rozutekli do světa. Celou tu dobu mi běhalo hlavou, že budu na všechno sama. Věřte nebo ne, byla to jedna z nejlepších věcí, co se mi mohla stát. Vědomě či nevědomě si v životě prostě udržujeme lidi, kteří nás ve finále vybíjí. To, co se dělo potom, se dalo se zázrakem srovnávat. Ze života vám odejde spousta lidí, pro které byste dýchali, ale co je důležité si uvědomit, plíce máte jenom jedny a buď budete pořádně dýchat pro druhé a tím méně pro sebe, nebo svůj dech rovnoměrně rozložíte. Já zvolila variantu, že abych mohla udržovat při životě jiné, musím nejprve udržet při životě sama sebe.

Věřím, že i celá spousta z vás má v životě člověka, nebo lidi, pro které byste obětovali všechno, ale ve finále se vám to absolutně nevrací. Tací lidé váš život nenaplňují a nikdy nebudou, je to jako matematická rovnice, která prostě nevychází, protože i když se ji snažíte spočítat, druhá strana vám neprozradí výsledek – nevíte totiž, jak s danými lidmi jednat, proč tak jednají oni s vámi a proč pro ně neznamenáte to, co oni pro vás.

„Nemůžete nikoho nutit, aby vás měl rád.“

Další věc, co jsem se naučila bylo, že v životě prostě nemůžete nutit druhé, aby vás měli rádi. Člověk si záměrně vybírá, které lidi si v životě udrží a ty, které si nemusí udržovat, se nějakým způsobem udrží sami (ano, to jste vy). Setkala jsem se také s tím, že když jsem dala najevo, že se mi takový přístup nelíbí, a proč se jednou člověk nemůže chovat ke mně tak, jak se chovám já k němu, přišly výmluvy, přišly lži, přišly sliby. Víte, to, že lidi lžou, slibují a vymlouvají se, je věc celkem přirozená – dělají to všichni, děje se to denně. Co je ale nepřirozené, je učinit to ve chvíli k člověku, který vás má rád. Představte si situaci, že o vás někdo bude v životě moc stát – bude to kamarádka, bude to kluk, a vy toho člověka máte rádi, ale víte, že prostě pro něj nejste ochotni/schopni udělat totéž, chcete, ale neuděláte to. Je to asi jako podnikání, mnoho lidí chce, ale ve finále pro to nic neudělá, v hlavě má nápad, udělá první krok, ale dál se nesnaží – ano, to je také přirozené, v takovém případě si myslím, že lidi prostě podnikat nechtějí. Ano, představa podnikání je krásná, ale v každém z nás to prostě není. A to samé platí i o vztazích. Měla jsem kamarádku, pro kterou bych udělala první poslední, zároveň jsem věděla, že i když mě má ráda, nikdy nebude schopna to samé udělat ona pro mě.

Nač se ale vztekat, nadávat, anebo si stěžovat, proč to tak není, jak už jsem psala výše, v životě nemůžete lidi nutit jednat tak, pokud jim to není přirozené. Ani to nedělejte, efekt by byl stejně krátkodobý anebo co rychle začalo, to rychle končí.

„Nemůžu (bez tebe) žít.“

Ano, lidi, pro které bychom „vraždili“, kteří jsou součástí našeho života, ale vlastně nejsou, bez nich nemůžeme žít. Vymažte si to „bez nich“ – nemůžeme žít. Někdy se tak moc upínáme na lidi, u kterých bychom si přáli, aby naši baterku dobili, že ji mezitím veškerým úsilím vybijeme sami.
Nedávno jsem se setkala se slečnou, která má dlouho přítele, vztah mají už několik let a když se pohádali, řekla, že by to bez něj nezvládla, že je na něj zvyklá, fixovaná. Rodíme se svobodní, svéprávní, rodíme se s láskou k sobě samotným, kdy se stane, že nám tohle všechno vezme jeden člověk, nebo dokonce více lidí? Tak to být přeci nemá. S oblibou říkám, že nelze nutit někoho, aby miloval osobu (nás), když tu osobu nemáme rádi ani my samotní (sebe).

Chci říct, občas je nutné v životě nechat být a opustit lidi, kteří nás ve finále neobohacují, ale spíše vyčerpávají. To, že dané lidi milujete nebo je máte rádi, je věc krásná, a to vám nikdy nikdo nevezme, koneckonců nejste to vy, kdo o něco přichází, protože může-li konat člověk větší dobro, neznám lepší situaci, než tehdy, když mu na někom záleží.
Neexistuje moment, kdy můžete zjistit, zda vám bez daného člověka je lépe, než v situaci, kdy vám ze života skutečně zmizí, ať už dobrovolně, či nedobrovolně. Za pokus to ale stojí, a pokud pro vás daný člověk ani doteď neudělal to, co vy pro něj, nemusíte se bát, že by si všimnul, že z jeho života odcházíte, protože kdybyste pro něj byli minimálně tak důležití, jako on pro vás, tuto situaci byste nikdy neřešili.

Položte si otázku, v jaké formě se vám vrací to úsilí, které některým lidem věnujete – jste vyčerpaní, smutní, naštvaní, zklamaní? Když poběžíte maraton, možná nezískáte medaily, ale podáte dobrý výkon, který minimálně podpoří vaši fyzickou kondici. V tomto případě to ale neplatí a nikterak vás to neobohatí.

Článek bych ráda věnovala všem, kteří mají v životě člověka, kterého milujete, ať už je to kamarád nebo kamarádka nebo někdo blízký, který pro vás znamená svět, ale ve finále vás vztah s ním spíš ničí. I v tomto případě platí, že méně je někdy více a proč ztrácet energii s lidmi, kteří s ní akorát plýtvají. Místo toho, ji prosím věnujte sobě.

S láskou k sobě a k druhým

-A.