SVĚT = ROBOTI A "TI DRUZÍ"

Celý život se od nás žádá, že budeme jednat podle nějakého standardu - vyrostete, vystudujete školu, najdete si práci, životní lásku, máte spolu rodinu a potom zestárnete. Žijeme ve světě, kde odlišnost bývá opovrhována a nepřijímána. Říká se, že jednoho dne nás nahradí roboti a umělá inteligence, spousta lidí si však neuvědomuje, že my již žijeme ve světě robotů, mají dvě ruce, nohy a v těle jimi protéká krev. Lidé jsou roboti a podle toho se svými životem zacházejí a zacházejí tak se životy jiných.

“Je to sobec, nechat tu šest dětí, manželku, všechny své přátelé a kapelu”. 

Měsíc a půl zpátky mi napsala moje nejlepší kamarádka, že Chester Bennington spáchal sebevraždu. V mysli normálního a běžného člověka naskočí myšlenka: jak to mohl udělat, vždyť měl všechno - slávu, bohatství, uznání, mohl si dovolit vše, co si běžný člověk dovolit nemůže. Opravdu je ale životní štěstí žít ve standardu? Proč očekáváme, že životním štěstím člověka jsou peníze, dobrá práce nebo mnoho přátel. Lidé jsou roboti a je pro ně zcela nepřirozené přijímat člověka v jiném měřítku, než je běžné.

Někdo si může myslet, že člověk, který dobrovolně odejde z tohoto světa a zanechá zde rodinu, přátelé a všechno, co budoval, je sobec. Položte si ale otázku, zda je člověk stvořený k tomu, aby neustále bral ohledy na druhé? Lidé, co dobrovolně odcházejí z tohoto světa, dost pravděpodobně upřednostní na moment sebe a vlastní pocit, a to nemůžete nikomu odepřít. Snad každému člověku v mysli proběhne, že dobrovolná smrt je ve finále trestem pro rodinu, o tom není pochyb, ale zkusili jste se někdy zamyslet nad tím, co obyčejného smrtelníka motivuje k tomu odejít?

V životě se natolik ohlížíme na druhé, že někdy přestaneme myslet na to, co nás skutečně posiluje a může se stát, že jsme natolik zaujatí tím, aby byli druzí spokojení, že už to vlastně nejsme my. Ztráta vlastního vědomí, vlastního směru a vlastního já bývá tím nejhorším trestem pro člověka samotného. Obětujeme druhým tolik, že zapomeneme myslet na sebe. Před pěti lety, kdyby se mě někdo zeptal, zda chápu člověka, který si vezme život, řekla bych, že ne. Vždyť život je krásný, na to musíme myslet, to nás přece učí - žijeme jen jednou, kašli na starosti, kašli na to, co tě trápí a užívej si života. Ne v mysli každého člověka je žití příjemné. Pokud jste se nikdy nedostali do životní fáze, kdy pro vás každý nový den bývá utrpením, nikdy nebudete schopni pochopit to, proč se lidé rozhodnou dobrovolně odejít, nebo proč vám říkají, že nic pro ně nemá smysl a žijí existenční krizi.

Bruslení na tenkém ledě může být nebezpečné, o to více, když bruslíte sami. Život pro takové lidi je jako bruslení. Bruslí, protože se to od nich očekává, protože na ledě stojí a přece nebudou stát na místě. Pro jiné to může znamenat, že když se člověk na ledu hýbe, že je všechno v pořádku. Vy ale už nevíte, zda je člověku zima, zda ho brusle netlačí nebo na ledě neupadl. Že každý pád bývá pohybem vpřed je pravdou jen do té doby, než se pod vámi led prolomí. 

Znáte takové to “nesuď knihu podle obalu”, poznej člověka blíže, projdi se v jeho botách a potom můžeš říct, zda ti budou sedět a zda ti byla procházka příjemná. Narovinu, kolikrát v životě jste to udělali? Kolikrát v životě jste odsoudili člověka, ať už kvůli vzhledu, vystupování nebo kvůli tomu, že nejednal podle toho, jak se přeci od lidí očekává. Když se dva lidé rozejdou, předpokládá se, že se budou nenávidět, když je v místnosti hezký kluk, očekává se, že bude namyšlený, když se sejdete s holkou, okamžitě s ní chcete spát. Lidé obecně neradi přijímají nová fakta, jsou to líná stvoření, a je pro ně mnohem jednodušší přijmout fakt, který je přece obecně známý, než bádat nad něčím nevšedním. Vždyť ale nevšední lidské chování si žádá mnohem více pozornosti, než když jednáme tak, jak se od nás očekává. Když jdete proti proudu, může vás smést, proto je tato skutečnost pro lidi tím spíše pochopitelná. Věřte mi nebo ne, dáte-li se na opačnou stranu, nestihnete ani zaregistrovat, jak je každý člověk jiný, budou kolem vás chodit tak rychle a takovým způsobem, že si celé řady z nich nevšimnete. Pak jsou tu ti, co půjdou s vámi a ti, co se naproti vám zastaví. Těchto lidí nebude mnoho, bude jich málo, ale tito lidé skutečně stojí za to, abyste objevovali jejich osobnost. 

Říká se, že kdo je oblíbený, má vyhráno. Až vás zavřou do klece a hodí vás mezi žraloky, budete zírat, jak vás oblíbenost zachrání nebo ne. Čím dál tím více se v životě setkávám s lidmi, kteří jsou schopni porozumět tomu, že když se člověk něčím odlišuje, znamená to jít proti proudu a znamená to, že lidé do vás narazí, dost pravděpodobně vás budou chtít na své cestě odstranit, protože kdo stojí proti proudu, jakoby byl balvanem v cestě. 

Kdybyste si mohli vybrat tři věci, které v životě chcete mít, co by to bylo? Můžete jen tři a nic víc, nic míň. Většinou se setkávám s tím, že lidé na život pohlíží hodně materialisticky a materiální bohatství je pro ně důležitější než cokoliv jiného. Představte si situaci, že skončíte na otevřeném moři, sami, bez nikoho. Jak vám pomůžou peníze na účtě, dům se zahradou nebo lidé, kteří vlastně ani nevědí, kde jste? Lidé totiž na život pohlíží tak, že vše, co se dá fyzicky vzít, je to nejdůležitější a to je nutné střežit. Zkusil vám už ale někdo vzít pocit štěstí, pocit spokojenosti nebo zdraví? Ve většině případů se vám nestane, že vás o tyto “věci” připraví lidé, je to vnitřní bohatství o které vás může připravit sám život, a to ze dne na den.

Rodíme se ve většině případů zdraví, rodíme se šťastní a spokojení. Když se ale stane, že vás o jednu tuto životní vzácnost, řekla bych, někdo připraví, tedy sám život, za kým půjdete? Koho budete prosit, aby vám to vrátil? Budete se muset zcela bez nápovědy a pomoci naučit tyto pocity získat - jak ale, když žijeme ve světě standardů, norem a návodů - překvapení, že se nikde nepíše, jak být doopravdy šťastný, spokojený nebo jak zocelit zdraví, které bylo poškozeno. Návod není a nebude. Lidé nemají ani tušení, jak je pocit spokojenosti, pocit štěstí a plné zdraví důležité, dokud vás o to nepřipraví. Je to něco, s čím se rodíme, co jsme získali přirozeně, beze snahy. Přátelé si musíte získat, lásku musíte najít, všechno vyžaduje vlastní úsilí. Tyto tři životní vzácnosti ne, ty nepřišly do vašeho života vaší snahou, ty vám byly dány jako dar. 

Je to jako videohra, kde máte tři životy a když o každý z nich přicházíte, obáváte se prohry čím dál tím víc a tím spíš je snadné hru prohrát. 

Přeji všem lidem, z celého srdce, aby nikdy nepřišli o jeden ze svých “životů”. Někdy je třeba lidem mnohem více naslouchat, projít se jejich cestou, třeba objevíte kámen v jejich botě, nebo rozlepenou podrážku. Dobré ale bude, že na životní situaci na to budou dva, protože dva je víc než jeden. Třeba i někdo ve vašem okolí volá o pomoc. Poslouchejte, co vám lidé říkají, nezlehčujte a nezesměšňujte lidské jednání, kterému nerozumíte. Neboť každý, kdo jde proti proudu, bude minimálně otlučený. 

Loď, do které natéká voda, může několik let bez problému převážet druhé, než se jednoho dne potopí.

“To all angels, who chose the other side.”

-A.